Zákaz norování může způsobit ztrátu vyhýbavého chování lišek:
Dr. Katie Colvile z Veterinary Association for Wildlife Management uvádí ve své
studii Natural Chase z roku 2007, že: „…při absenci lovu se psy může dojít ke
ztrátě vyhýbavého chování u lišek. Umělé metody lovu, jako je střelba, nemají
stejný vliv na chování jako přirozená predace, a proto nebudou sloužit k
udržení stejného souboru chování. Lišky přizpůsobují své chování tak, aby se
vyhnuly konfrontaci s loveckými psy…. Tato absence predačního tlaku může
obecně vést k méně ostražité populaci, takže je náchylnější k jiným hrozbám“ např. urbanizaci.
Ztráta vyhýbavého chování povede k nárůstu populace městských lišek:
Podle meta analýzy P. W. Batemana a P. A. Fleminga s názvem Big city life:
masožravci v městském prostředí, z roku 2012, jsou klíčovými aspekty osídlování
měst liškami a jinými masožravými šelmami zejména: snadné zdroje potravy,
nízký výskyt přirozených nepřátel a loveckých psů. Studie dále zjistila, že liška
velká města nejenže osídluje, ale úspěšně se zde i množí a dosahuje zde větší
početnosti než na venkově a ve volné přírodě. Nejvyšší denzity dosahují lišky ve
velkých městech a ve smíšených ekotonových habitatech v blízkosti polí (3-4
lišky na km²), tedy hlavně kolem městských sídlišť. Děje se tak zejména kvůli
samotářskému způsobu života ve volné přírodě a skupinovému způsobu života
ve městech. Skupiny „městských“ lišek jsou tvořeny příbuznými jedinci, kteří si
své teritorium pečlivě značí. Ke značkování hranic používá liška moč a trus s
výměšky pachových žláz, které se nacházejí okolo řitního otvoru. Trus umísťuje
na vyvýšená místa (patníky, obrubníky, lavičky, dětská hřiště). Kromě hranic
značkuje také cesty, po kterých pravidelně chodí a místa, kde často nachází
potravu.
Populace městských lišek může způsobit nárůst smrtelného onemocnění:
Právě značkování hranic teritoria, cest a míst s výskytem potravy znamená u
městských lišek obrovské nebezpečí. Při hustotě osídlení měst 3–4 liškami na 1
km² (přibližná rozloha Stromovky) a skutečnosti, že liška ujde za noc 15–20 km,
neexistuje prakticky místo, které by při shánění potravy nenavštívila a
neoznačkovala. Dětská pískoviště, pytle s odpadky, lavičky, to vše může být
infikováno liščími výkaly, ve kterých se nachází vajíčka liščích tasemnic, které
způsobují parazitární onemocnění lidí, alveolární echinokokózu, která končí bez
léčby téměř vždy fatálně. Růst alveokoka připomíná nádorové bujení jater a
často je i jako nádor chybně diagnostikován. V roce 2021 evidoval Státní
zdravotní ústav jeden takový případ, v roce 2022 deset, v roce 2023 již třináct a
v roce 2024 dokonce osmnáct případů onemocnění. Záchranná stanice v Plzni
si nechává zjišťovat nákazu lišek echinokokem od konce roku 2015 a podle
vedoucího Karla Makoně bylo sedm z deseti lišek nakaženo. Podle údajů
Státního veterinárního ústavu je Plzeňský kraj po Karlovarském a Libereckém
třetí nejzasaženější oblastí v ČR. Echinokokóza není teoretické riziko. Je to
skutečné onemocnění s vážnými následky.
Navíc se zdá, že zvířata nemají žádnou předtuchu smrti. Ze zprávy britské
Veterinary Association for Wildlife Management (VAWM) vyplývá, že: „je
nepravděpodobné, aby lovená zvěř trpěla úzkostí z pronásledování. Savci, s
výjimkou primátů, mají pouze základní prefrontální kůru, klíčovou část mozku
aktivní v abstraktním myšlení a uvažování“
. Toto potvrzuje i závěr Greenfield
Residents Welfare Society, který uvádí, že: „očekávání vymyšleného scénáře v
budoucnosti může být jedním ze způsobů, jak popsat obavy a úzkost, které
jsou zvláštně lidské“. I když je liška v noře vykopána, nejeví známky vážného
utrpení nebo strachu, jako je pomočování nebo defekace, spíše působí
pozoruhodně klidně a bezpečně ve svém částečně odkrytém doupěti. Ze všech
způsobů lovu lišek se jeví norování jako nejefektivnější a je potřeba uvést, že
lov norováním byl i před zavedením doby hájení v 80 % zakončen vyhnáním
nezraněné lišky a zastřelením na povrchu. Pokud liška setrvávala v noře a
odmítala noru opustit, jednalo se zpravidla právě o samici s mláďaty. Lze tedy
předpokládat, že po zavedení doby hájení lišky, v období vyvádění mláďat,
zvýší se procento vyhnání a souboje mezi liškou a norníkem budou ojedinělé.
Ačkoli nemůžeme přesvědčit veřejnost, v kontrastu s emočně cílenými
kampaněmi ochranářských spolků, pevně doufáme, že naše varování bude
bráno v potaz na půdě poslanecké sněmovny. Zcela jistě se můžeme ztotožnit
s názorem přednosty Ústavu patologie a molekulární medicíny 2. LF UK v Praze
prof. MUDr. Romana Kodeta, CSc., že: „upozorňování veterinářů na
promořenost lišek a psovitých šelem obecně je nutné brát ne jako strašení
veřejnosti, ale jako varování před reálnými a velmi závažnými až život
ohrožujícími zdravotními následky pro člověka.“